Adela Bellini: Všechno, co jsem kdy vyfotila, jsem byla já

"Portréty jsou o tom, jak se dokážete s člověkem naladit." 

Adélo, právě teď, když si voláme s tímhle rozhovorem, nás dělí třináct a půl tisíce kilometrů. Kde teď jste?

V Austrálii. Poslední měsíc jsem právě tady.

A předtím?

Poslední roky mám zázemí v Indonésii. Po minulém roce jsem si slíbila, že chvilku nebudu cestovat, takže jsem strávila rok na Bali. Pak jsem byla měsíc na Srí Lance. Teď jsem v Austrálii a v pátek odlétám na měsíc do Kanady, pak do Států, čeká mě Chicago, Detroit, možná Kolumbie. Je to divoký. Ale na léto se chystám do Česka.

To je docela dost cestování.

Začala jsem vlastně cestovat díky tomu, co dělám. Fotka mi začala otevírat různé příležitosti a možnosti. Dobře se mi daří navazovat mezilidské kontakty, a díky nim se mi otevírá spousta dveří.

Jak se to dělá? Jak se navazují kontakty v úplně cizí zemi a prostředí?

Celé je to postavené na skillu, o kterém si myslím, že je mojí silnou stránkou. Dokážu vytvořit bezpečné prostředí pro člověka tak, aby se nebál vstupovat do své zranitelnosti. Na tom stojí i moje focení. Když vám někdo stojí před foťákem, tak musíte propustit všechny svoje identity, ego, napojit se na něj a přestat přemýšlet. Když je fotograf dobrý, umí člověku nabídnout tichou mysl. Myslím, že moje síla je v tom, že v člověku dokážu ztišit vnitřní dialog a navést ho dovnitř, k němu.

Dá se to naučit?

Myslím, že to je hodně hluboký odraz práce sám na sobě. Pro toho, kdo je aspoň trochu empatický, pracuje na sobě, má nějaký přesah a zajímají ho lidi, by to nemělo být tak náročné. Člověka je dobré vnímat jako celistvou bytost, ne jako schránku. Když ho vidíte v jeho celistvosti, mohou vzniknout fotky, které odráží jeho plnou esenci.

Stalo se vám někdy, že to selhalo? Že to s někým nefungovalo?

S některými lidmi je to snadné. S těmi, co jsou víc v hlavě a neumí z ní vědomě přestoupit do těla už je to trochu víc challenge. Záleží taky na tom, jestli je člověk před objektivem sám nebo jestli se fotí s někým. Myslím ale, že za tu dobu, co se focení věnuji, se mi podaří každého dostat blíž sám k sobě.

Je na to potřeba víc času než na běžná focení?

Nějak zásadně ne. Myslím, že energie, kterou do toho přináším, dokáže lidi ukotvit, že jsem spíš most k něčemu než režisér dané situace.

Takhle to máte od začátku?

Na začátku jsem na sebe nebyla vůbec tak napojená. Fotka je pro mě průvodce, skrz kterého poznávám sebe sama. Je to můj tvůrčí nástroj, který mě provází už spoustu let. Někdy od puberty jsem malovala, kreslila, vybrala jsem si filmovou a televizní tvorbu na střední škole. Tam jsem si vlastně pořídila první foťák, i když jsem si byla skoro jistá, že nikdy nebudu fotit lidi. Ve třinácti, patnácti jsem byla dost nejistý člověk, fotit člověka se mi zdálo nekomfortní, takže jsem fotila přírodu, krajinky.

Vidím, že jste z toho pěkně vyrostla. Na vašich fotkách jsou prakticky jenom lidi.

Když mi bylo šestnáct, začínal Slevomat a já jsem svoje focení nabídla právě tam. A díky tomu jsem začala fotit různě maminky, těhotné ženy, rodiny, prostě lidi. Za těch, kolik, patnáct let? Mi prošlo před objektivem tisíce lidí. Tisíce různých lidí, díky kterým vidím, jak se posouvám a posouvá se i moje tvorba a přístup.

Dělala byste teď fotky stejně, jako jste je dělala na začátku?

Víte, že možná trochu jo? Měla jsem v dětském pokoji takovou papírovou roletu, u které jsem dělala první focení. Byla to moje teta, pozvala jsem ji k sobě do pokoje, začala ji upravovat, udělala jí nějaký make-up, vlasy, hodila jsem přes ni nějaký bílý hadr. Dneska je můj rukopis černobílá fotka a často i bílá košile. To, co dělám dodnes, jsem vlastně v tom dětském pokoji udělala poprvé. Vypadá to stejně, jen se extrémně zvýšila kvalita výsledku.

Co je ve focení vaše superschopnost?

Moje nejsilnější stránka jsou portréty. To je něco, v čem mám obrovskou sílu a je to moje vášeň. Od té doby, co jsem nějaký vyfotila poprvé, se to děje.

Dokážete vyfotit kohokoliv?

Portréty jsou o tom, jak se dokážete s tím člověkem naladit. Někteří na to jen potřebují víc času, trochu jiný přístup, víc přítomnosti. Hodně tam vstupuje do hry osobní nadhled na toho člověka, ztráta ega. Dlouho jsem se učila nechat být případné osobní nesympatie, nesoudit toho člověka přes svůj vlastní filtr. Dokázat se nadnést a dokázat v tom člověku vidět jeho esenci, ne svůj soud. Tam, kde teď v životě jsem, je to pro mě spíš energetická práce, snaha přijít na to, jestli chci danému člověku svou energii věnovat. Tím pádem se může i stát, že když cítím, že do někoho nechci investovat svůj čas a energii, dokážu si říct, že mi to za to nestojí a že ten člověk není pro mě a já nejsem pro něj.

Spousta lidí má ale určitě super flow a focení s nimi je radost.

To je především radost! Přesně ten vstup do stavu flow, kdy nemám žádné myšlenky, kdy jsem jako dítě tvořící v přítomnosti. Nabíjí mě to a je to úžasný doplňovač energie.

Když si můžete sama vybrat, koho fotit – jakému typu lidí dáváte přednost?

Člověk, který má zajímavou energii, má charakter, má příběh, je otevřený, má otevřené srdce.

A spíš ženy nebo muži?

S muži je zajímavá výměna energie. Zároveň je ale potřeba hodně vystupovat z ženské a mužské role. Zažila jsem spoustu focení nádherných mužů, kteří mě přitahovali a díky tomu je to focení velmi osobní. Dřív to pro mě byl nějaký flirtující nástroj, ale teď už se od toho umím oprostit a vrátit se do té tvorby jako médium a ne jako já, Adéla.

Pořád mi to napojení úplně není jasné. Probíhá to na nějaké mentální úrovni? Nebo si povídáte? Jak je to?

Je to dost individuální a pocitová záležitost, ale když člověka připravuju na focení, používám všechny smysly. Na obličej modelek ráda používám vazelínu, aby lépe vynikla struktura kůže, takže se jich dotýkám, ten dotek se rozpouští dál do těla…při focení dělám spoustu takových věcí.

A tohle mě velmi zajímá při focení na cestách. Různé napojování, dotýkání se určitě funguje jinak na Bali a ve Skadinávii nebo v Česku.

Já se jakoby neptám. Jasně, nepřijdu na plac a nezačnu na ně nějak podivínsky šahat. Věřím své energii a tomu, jak funguje. A věřím, že kdybyste mi dali skupinku deseti různých lidí, dokážu je v 90 % přesvědčit během hodiny, aby se svlékli do naha. A aby s tím byli úplně v pohodě a cítili se komfortně. A teď myslím donaha fyzicky i mentálně.

Teď se asi ptám jako absolutní pragmatik, ale není to emociálně vyčerpávající?

Prostě musíte jen být v přítomnosti. Když budete hodinu s někým pozitivním, kdo má joy a entuziasmus, najede to do vás úplně stejně. A když budete hodinu s někým negativním a nasraným, kdo je zrovna dole, tak tam budete za chvilku taky.

V článku pro Amazing Places jsem četla, že si na focení občas vybíráte lidi, o kterých si myslíte, že by se vaše cesty měly protnout. Jak tohle funguje?

To funguje jednoduše tak, že někdy potkám někoho, s kým cítím, tyjo, tady se bude něco dít. A vlastně asi všichni mí nejlepší kamarádi a lidi nějak v mém životě významní, se objevili takhle. Třeba Joe. Tři roky zpátky jsem na Bali chodila cvičit do kalistenického gymu. Jednou se tam objevil Big Joe, který facilitoval workshopy práce s dechem. Tehdy mě to téma nějak moc nezajímalo, ale šla jsem na jednu lekci. Vešel chlap, dva metry, dlouhý ruce, dlouhý nohy, veliká osobnost. Hodinu jsem ho pozorovala, pak jsem šla na další lekci a pozorovala ho druhou hodinu. A když skončila, šla jsem za ním s tím, že mám dojem, že bychom si měli popovídat. A že bych ho chtěla taky vyfotit. Dali jsme si kafe, udělali jsme si focení, nafotili super fotky a pak jsme si šli vyšlápnout jednu balijskou sopku. A tam si Joe stoupnul přede mě a řekl mi, že jede dělat velký event a že na Kostariku pojedu s ním. A já jsem za 14 dní sedla na letadlo a letěla. A teď spolu cestujeme po světě, je to můj velký brácha. Pro mě je fotka nástroj, který láme ledy.

Na to ale musí být člověk velmi otevřený a taky nesmí mít moc pevně nalinkovaný život. Musí umět spoustu věcí pouštět.

Já jsem si tím pouštěním prošla v posledních letech hodně intenzivně. Dřív jsem to vůbec neuměla, neuměla jsem pracovat se svým nervovým systémem a vlastní regulací, neuměla jsem si v sobě vytvářet bezpečný prostor. Neuměla jsem se nehonit za něčím novým, za tím adrenalinem, který nové věci přináší.

A pak jste se ocitla na Bali.

Za to může jedno docela zásadní focení. Fotila jsem tehdy rappera Senseye, bylo mi 22 let. Mladej kluk, co měl na focení pár kámošů. Mezi nimi Mates Černý, syn Lukáše a Martiny Černých, kteří tehdy na Bali provozovali Joshua District. Restaurace, bydlení, meeting point plný kreativity. Mates mi o něm vyprávěl a já pak celou noc nemohla spát. Hned ráno jsem zvedla telefon a poprosila jsem ho, jestli by mě s tátou a mámou nepropojil. Tak jsme se domluvili, že na Bali pojedu za nimi, oni mi dají najíst, ubytují mě, dají mi motorku na cestování po ostrově a já pro ně budu fotit. To bylo moje první cestování mimo Evropu a pak už jsem se tam vracela pořád dokola. A začala jsem tady poznávat svoji novou verzi, která se mi moc líbila. Holka z paneláku, která se tu zamilovala do sebe, do Bali a do lidí, kteří tu žijí. A začala jsem se otevírat světu.

Takže napřed jste fotila za jídlo a ubytování. A potom?

Bylo to moje startovací místo a později se začaly nabalovat další zakázky, propojování s lidmi. Od devatenácti asi do jednadvaceti jsem fotila jako hlavní fotografka sety na jedné z tehdy největších světových porno produkcích. A to mě teda hodně obohatilo. Naučila jsem se toho spoustu o lidské psychologii a sama o sobě. A na Bali se mi to šiklo. Hodně věřím v život, následuji svou intuici a vnitřní hlas. Nechávám je, aby mě vedly a když je čas se pohnout vpřed, udělám to.

Mě na tom baví to, že v devatenácti člověk moc neřeší auto, hypotéku, byt.

Já jsem zrovna v 19 měla svoji první hypotéku. Byt jsem ale o pár let později prodala, hypotéku splatila a zůstala prozatím bez řešení nemovitostí. Kdybych se měla pořád bát, co bude, když vím, že se zítra vůbec nemusím probudit, žila bych jinak. Život se děje a je dobrý ho prožívat v přítomnosti a nenechat strach dirigovat směr života

Nějakou dobu jste zůstávala na místě, na začátku jste říkala, že jste si slíbila rok necestovat. Už toho bylo moc?

Bylo. A můj poslední výlet před rokem a půl na Kostarice mě trochu vytrestal. Nestalo se nic zásadního, ale procházela jsem si hodně hlubinnými pocity a nebylo to jednoduché. Navíc jsem měla nehodu na motorce a prvního ledna jsem tak nějak pochopila, že život po mně chce abych zpomalila, že potřebuju nějak integrovat stabilitu a životní stálost.

Teď už jste zase v pohybu?

Teď je moje mise podívat se, jestli se mi ta integrace podařila. Jestli si dokážu pocit bezpečí vozit s sebou a cestovat jinak. Ony to vlastně nejsou žádné moc výlety, cestuju pracovně, věnuju se různým projektům, nejsou to cesty z rozmaru. Celkově se chci cestováním posouvat blíž svému potenciálu.

Existuje ve fotce něco, co byste chtěla dokázat?

Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jestli není čas na nějaký progres. Možná chci, aby moje věci začaly mít i nějakou fyzickou podobu, aby to, co jsem vytvořila existovalo i jako fyzický objekt, nejen online.

A pořád lidi?

Dřív jsem fotila hodně komerčně, hlavně české a slovenské interprety, firmy, svatby. Teď už mě to tolik neláká, zajímají mě spíš příběhy, to, jak se s tím člověkem cítím a co si můžeme vzájemně předat.