Vyšla nová kniha: Daniel Šperl – Jindra ze Sovince

Dan Šperl fotil Jindru ze Sovince v 90. letech. K fotkám a právě vycházející knize vzniklo i toto dokumentární video. 

Viděla jsem už Jindřicha Štreita na mnoha fotkách. Vaše knížka mě ale dojala svou lidskostí, Jindřich z ní doslova září. 

Je to tím, že jsme měli možnost být mu v 90. letech opravdu blízko. Jindřich v té době nastoupil na FAMU, ale nechtěl vyučovat jen teorii. S panem profesorem Vojtěchovským, který byl tehdy vedoucím katedry fotografie, se domluvili, že výuka bude probíhat v terénu. Že k němu vždy jeden nebo dva studenti přijedou na týden domů. Tehdy dělal projekty, jako byli třeba Lidé olomouckého okresu, a my jsme mohli jezdit s ním. Fotografování v terénu a pak teprve konzultace nad snímky a jejich výběrem. Jindra průběžně dělal výstavy v těch vesnicích kde jsme pracovali a nás přizval s tím, že jsme si s ním každý vystavili třeba deset fotografií. 

Spávali jste v Sovinci? 

Ano. Agnes, Jindrova žena, byla jako naše druhá máma. Dokonce nám tak i říkala „synu“ a my jí „matko“. Vztah s celou jeho rodinou jsme měli velmi intenzivní a dostali jsme se tak i k Jindrovi opravdu blízko. 

Jak to tehdy v Sovinci vypadalo? Dneska je to docela turistické místo. 

Tehdy byl Sovinec úplně bez turistů. Hrad byl zavřený, nebo aspoň mimo sezónu určitě ano. V Sovinci jsme ale nikdy nefotili, jezdili jsme tam jenom přespat a ráno zase do terénu. V knížce sice fotky z vesnice jsou, ale jenom z rodiny – Jindra vstává, ještě je v pyžamu, nebo se dívají s Agnes na televizi. 

Vy jste původně Pražák? 

Pocházím z Jižních Čech, narodil jsem se v Táboře, vystudoval tam gymnázium a v roce 1984 jsem odešel do školy v Praze. Od té doby tu žiju. 

Takže pro vás vesnice na Olomoucku nebyly zas taková exotika. 

Já nevím, vlastně nikdy dřív jsem se do vesnice neponořil takhle hluboko. 

Jak probíhalo focení? Obcházeli jste vesnice podle nějakého plánu? 

Jindřich Štreit neustále plánoval. Vždy tvrdil, že v každé vsi jsou důležití dva lidé, a to je farář a starosta. Jakmile tihle dva souhlasí a pomůžou vám, tak se skrze ně dostáváte dál a dál. Samozřejmě se to všechno zakládalo na Jindrových kontaktech, které si tam roky budoval. 

Fotili jste spíš v domácnostech, na oficiálních akcích, venku? 

Snažil jsem se, aby v knížce bylo vidět, že jsme s Jindrou fotili úplně všude. Od velkých ústavů sociální péče přes malé stacionáře, uprchlické tábory, farnosti, statky až po soukromí domácností.

Bylo vám tehdy osmadvacet, nechalo to ve vás něco? 

To nejdůležitější, co nás Jindřich naučil, bylo jeho umění zapadnout kamkoliv. Uměl nám předat kousek svého talentu dostat se k lidem opravdu blízko, nechat se pustit do soukromí, nezklamat jejich důvěru a vracet se na místa opakovaně. Nikdy nás neučil techniku, občas s ní sám zápasil, na tom jsme byli všichni stejně. Hlavní důraz dával na fotografování. Jedno z jeho hesel navíc bylo, že ne každý den je posvícení. Někdy se fotilo skoro samo a někdy jsme odcházeli s prázdnou. 

Vybavila se vám při chystání knížky nějaká výrazná vzpomínka? 

Knížku jsem připravoval přes deset let, takže jsem se do vzpomínek ponořil docela hluboko. Vzpomínám si ale třeba na faráře z Nákla, za kterým jsme jezdili my, studenti z FAMU, i studenti z Institutu tvůrčí fotografie. Časem za ním s Jindrou začali jezdit i zahraniční studenti. Bylo to úsměvné, že pan farář už věděl, co chceme vidět, převlékl se a šel krmit slepičky. Jindra ale nikdy nic neinscenoval, vždy mohla nastat nová, nečekaná situace. 

Jindra vždycky říkal: Jdeme vás fotit s mým nejlepším studentem. Vždycky jsme si pak říkali, že kdo jede na Sovinec, bude aspoň na týden nejlepší. Měl prostě svůj osobitý způsob komunikace, díky kterému se dostával lidem do domácnosti i do srdce.

Vzalo vás tehdy něco? 

Hodně mě zasáhlo fotografování v ústavech sociální péče, blízká setkání s lidmi s mentálním postižením. Na tomhle tématu jsem pak pracoval ještě asi sedm dalších let. Moje první knížka se jmenovala Bez hranic a je věnována lidem s mentálním postižením. Člověka to zasáhne, nejde to jinak. K práci fotografa to ale patří, bez toho by nemohl být dobrým dokumentaristou. 

Už tehdy jste věděl, že chcete být dokumentaristou? Že to je váš směr? 

Fotil jsem odmala. Vždycky mě zajímalo, co se děje kolem mě, takže mi ta Jindrova škola přirozeně byla velmi sympatická. Na FAMU už jsem se dřív orientoval na dokumentární tvorbu. Myslím si, že by takhle Jindra chtěl učit i dnes, ale už by to asi šlo stěží. 

Přijde mi, že i dnes je Jindra velmi exponovaná osoba. Že kolem něj vždycky někdo krouží. Když jste s ním jezdili v 90. letech fotit, uzavíral se někdy do sebe? Potřeboval si od lidí odpočinout? 

Byli jsme izolovaní na Sovinci, tehdy tam žilo 43 obyvatel, je to vesnice v podhůří Jeseníku, na Rýmařovsku. Přes den jsme byli v terénu, večer jsme se vrhali do jeho archivu, do knihovny plné knížek, konzultovali jsme. Když Jindřich připravoval výstavu nebo knihu, ukazoval nám fotky a vysvětloval nám jejich výběr. Prožili jsme spolu velmi intenzivní týden. Jindra se před námi nikdy neuzavíral. Dodnes mnozí obdivují jeho obrovskou životní energii.

Ovlivnilo vás to nějak kurátorsky? Ve způsobu přístupu k vlastním fotkám a jejich výběru v pozdějších letech? 

To se člověka nemohlo nedotknout. Samozřejmě jsme všichni vyzkoušeli „pohled jeho očima“. Jindra později dělal velkou skupinovou výstavu, na které jsme vystavovali prakticky všichni, kdo za ním jezdili. Jmenovala se Ateliér Jindřicha Štreita. Všichni jsme tehdy byli ovlivněni jeho rukopisem.

Čím to, že kniha vyšla po tak dlouhé době? 

Já často nechávám fotografie uzrát. Výběr a řazení fotografií je nyní určitě jiné, než by bylo tehdy. Vlastně jsem Jindřicha nefotografoval programově s nějakým plánem. On se v daném prostředí pohyboval a já fotil i jeho, jako součást prostředí a situací do kterých jsme se dostávali. Stále jsem měl potřebu to nějak uzavřít, byl to takový nedokončený osobní úkol. 

Všechny snímky byly předpokládám na negativech. 

Já na film fotím dodnes. Všechno, co dělám, dělám procesem negativ-pozitiv. Všechny výstavní zvětšeniny dodnes vyvolávám ručně. 

Editovali jste knihu nějak s Jindrou? Řešili jste, co v ní bude? 

Já mu poslal maketu a knížky a on mi řekl, že mi do toho vůbec nebude mluvit. Teď mi právě přivezli knihy ještě voňavé z tiskárny. Před chvilkou jsem s Jindrou mluvil a teď mu nesu knížku na poštu. 

Jak jste záběry do knížky skládal? Jakou mají naraci? 

Nebylo to jednoduché. Když jsem dal na hromadu všechny fotografie s Jindřichem, bylo těch záběrů asi dva a půl tisíce. A když jsem vybral jen fotky, na kterých fotí, byla to taková trochu obrazová nuda. Potřeboval jsem najít nějaký rytmus, který by ukázal nejen fotografa, ale i pestrost jeho prostředí. Doplnil jsem je proto svými fotografiemi z té doby a snažil se o zvýraznění vlastního rukopisu. Aby to nebyly kopie Jindrových fotek.

Jak vám bylo, když jste se fotkami po třiceti letech probíral? 

Se svým archivem pracuji soustavně, celý jsem ho naskenoval, takže jsem na něj docela zvyklý. Dneska bych to asi fotografoval podobně. 

Rukopis jste nezměnil? 

Pořád se snažím situaci nějak vystihnout, zachytit, hledat nějaký záběr, který by třeba jiný fotograf neudělal. Teď chystám knihu, ve které jsou fotografie z posledních 30 let a všichni, kdo ji viděli, mi říkají, že ty fotografie jsou jakoby nadčasové. Že není poznat, jestli je ta, která fotka současná, nebo stará deset či dvacet let. 

Knížka vychází ve vašem vlastním malonákladu, budeme ji mít k dispozici i ve FotoŠkoda. Bude ji provázet křest nebo něco dalšího? 

Doufám, že ano, ale zatím to nemám naplánované. Její příprava přinášela spoustu věcí, které se řešily za pochodu a termín se pořád oddaloval. Původně jsem ji chtěl k Jindřichovým sedmdesátinám, pak osmdesátinám, termín pro tiskárnu byl nejpozději 5. září, dneska máme půlku října. Pro Jindru to navíc bylo trochu překvapení, takže jsme se zatím na žádné akci nedomlouvali. Ale přál bych si, aby u křtu byl.