František Konopa: Technika se dá naučit, talent musíte mít vlastní

S fotkou jste začínal ještě někdy před pubertou. Učíte, fotíte zakázky, volnou tvorbu, svatby, plesy, maturáky. Není toho někdy trochu moc?

Ten svůj fotografický život bych rozdělil na dvě části. Dost se soustředím na komerci, ale víc jsem vidět ve volné tvorbě, kterou taky jedinou prezentuji na sociálních sítích, v rámci přednášek a výstav. Střídají se u mě dost dlouhá časová období, kdy tvořím intenzivně, s těmi, kdy netvořím vůbec. Teď momentálně dělám hlavně zakázky pro regionální firmy,, dělám svatby, maturáky a samozřejmě k tomu učím. Každý den vidím stovky fotografií, takže by se možná dalo říct, že mám život fotkou trochu přesycený. Poslední dobou o tom hodně přemýšlím.

Takhle už to máte docela dlouho.

Od té doby, co jsem začal fotit, se to prakticky nezměnilo. Fotografie mě chytla od začátku, připoutala mě a já vlastně ani neměl čas si rozmýšlet, jestli bych někdy chtěl dělat něco jiného.

Střídají se u vás období věnovaná víc volné tvorbě a víc komerci. Dokážete si ale i v zakázkách najít prostor pro svůj vlastní rukopis?

Nejvíc se realizuji v reportážích a poslední dobou mě začalo bavit propojovat focení svateb, plesů nebo akcí právě s reportážním přístupem. Zobrazovat emoce a klást důraz na přirozený moment. Baví mě s lidmi zažívat jejich pocity a příběhy, přelévat je do fotografií. Když ale pracuju pro klienta, snažím se vždycky vyjít vstříc jeho představě.

Ze série Alkohol. 

Jak si vás klienti hledají? Pokud vím, nemáte nikde veřejně komerční portfolio a na sítích se věnujete jen volné tvorbě.

Prakticky jen na doporučení. Nikde třeba neprezentuju, že fotím maturitní plesy, a přesto jich mám pro tuto sezónu vybookovaných 13 a lidi mi pořád píšou. Možná je to i proto, že jsem docela netrpělivý fotograf. Plesy nafotím a ještě tu noc je jdu upravit a ráno kolem páté šesté mají fotky hotové. To ještě vyspávají kocovinu. Docela jsem tím tady v okolí Varů proslavený. Mám rád, když jsou fotky ještě teplé jak z mikrovlnky. Baví mě dodávat věci rychle, ale zároveň kvalitně. Asi se to docela rozkřiklo a já teď mám plné termíny a vlastně se ani moc nikde prezentovat nepotřebuju.

V tomhle je určitě výhoda fotografů v regionech.

S Prahou nemám v tomhle ohledu moc zkušeností, i když jsem tam samozřejmě zakázky fotil. Karlovarský kraj je docela malý, je tady pár fotografů a snažíme se si spíš nekonkurovat. Zároveň tu máme takové specifikum v tom, že všechny ceny jsou zhruba o dvacet procent nižší než v ostatních regionech. Nevím, čím to je.

Platí to i u svateb?

Víceméně jo, ale já teď hodně fotím svatby na Moravě. Před osmi lety si mě našli lidi v Petrovicích u Karviné a od té doby tam jezdím každý rok aspoň jednou. Už jsem tam odfotil spoustu svateb. Mám to tam rád, my tady ve Varech jsme takoví studení čumáci a tam je to prostě jiné.

Jak se taková vrozená netrpělivost potkává s prací na dlouhodobých sériích z vaší volné tvorby?

Pořád žiju dost v poklusu a tohle je pro mě jediný moment, kdy se v životě opravdu zpomalím. Většina těch věcí nevznikala s tím, že by to měly být dlouhodobé projekty, ale životní náhody je nakonec rozvětvily. Když jsem fotil dědu, na začátku jsem asi nečekal, že ho budu fotit dlouhé roky až do jeho odchodu.

Ze série Děda. 

Dají se i po dlouhé době najít v tématu, kterému se věnujete, nové pohledy? Neopakují se situace a prostředí pořád dokola?

U dědy to bylo pokaždé něco nového. Zítra mi bude třicet, připadám si pořád jako mladý člověk, a proto jsem ani neměl žádný vhled do toho, jak to ve stáří funguje, co se musí řešit. A právě proto mi přišlo, že se nic neopakuje. Uvědomil jsem si u toho, že život probíhá v cyklech a že se ve stáří vracíme zpátky do dětství. Že potřebujeme někoho, kdo se o nás postará. Role se obrací a děda, se kterým jsme vyrostli, najednou potřebuje, aby ho někdo nakrmil, převlekl, aby mu pomohl rozpoznat dobré lidi od špatných. Když tohle dostatečně dlouho pozorujete, objevují se stále nové věci.

Pomáhalo tohle focení nějak i dědovi?

Na prvním místě měl radost, že spolu trávíme čas. Pro člověka, který není zvyklý být před objektivem, to musí být trochu zvláštní, ale jak jsme spolu pracovali dlouho, překonali jsme bariéry mezi rolemi vnuka a dědy. Pro mě to byl nejlepší kámoš. Kdybych nefotil, nikdy bych takhle do hloubky nepoznal, co ho trápí, nikdy bychom se spolu tolik nebavili o důležitých věcech, neměl bych příležitost se ho na ně zeptat. Takhle jsme se spolu mohli bavit o stáří, o smrti, o tom, jak na ni nahlíží a jak o ní přemýšlí. Bavili jsme se o tom, co mu ta nemoc bere. Pokaždé, když jsem za ním přišel, ptal se mě znovu a znovu na babičku, protože mezitím zapomněl, že zemřela. A tohle je dost vysilující, když to musíte vysvětlovat každý den. Naučilo mě to větší trpělivosti a taky tomu, že už neberu vztahy v blízkém okolí povrchně.

Nevytrácel se se slábnoucí pamětí i ten kamarádský vztah, který jste mezi sebou měli?

Když už nemohl jíst, začal nám mizet před očima. Pořád ale měl radost ze života, každý den se usmíval. S našima i s tetou jsme řešili, co dál. Jedna z možností byla zkusit mu znovu rozběhnout metabolismus pomocí medikace, druhá pak nechat ho pokojně odejít. Jak mu to ale chcete říct? Chtěli jsme, aby to bylo jeho rozhodnutí, ale děda už nemohl ani mluvit, jak byl slabý. Šel jsem proto za ním, vyprávěl jsem mu něco hezkého, aby měl radost, a pak jsem se ho prostě zeptal: „Dědo, ty už chceš odejít za babičkou, viď?” A on, který celý týden nic neřekl, se prostě usmál a řekl: „Jo.” A to byl strašně těžký moment. I když jsem věděl, že už tam děda, jak jsem ho znal, prakticky není, že někde bloudí v té svojí hlavě, tak bylo vlastně příjemné vědět, že už ho tady nemáme držet. Kdybychom spolu neměli ten vztah, který jsme si roky budovali, kdybychom se nebavili o odcházení a o tom, jak ho děda vnímá, asi bych si to nedovolil.

Když fotíte někoho blízkého, máte možnost se k němu vracet a pracovat na fotkách opakovaně. Jak je to ale u témat, kde fotíte lidi, kteří vám takhle blízcí nejsou?

Většinou se vracím i k nim. Fotil jsem tak třeba kamarádku Oli, která mi jednou zavolala, že má rakovinu v pokročilém stádiu a že by jí možná pomohlo se s tím trochu lépe poprat, kdybych ji fotil. Fotil jsem ji proto nejen v průběhu léčby, ale taky o něco později na svatbě její dcery, kterou si strašně přála vidět a nakonec se to povedlo. Už předtím jsme byli přátelé, chodila na všechny mé výstavy, hodně mi fandila. Focení nás sblížilo ještě víc.

Ze série Rakovina. 

Dá se takhle fotit i s lidmi, ke kterým nemáte žádný vztah? Že prostě přijdete a uděláte fotky? Funguje to tak?

Asi ne u všech. Já rozhodně potřebuju ty lidi nacítit, trošku víc je poznat. A doporučuji to i svým studentům. Nejčastěji v prváku, kdy se stává, že mají pěkné téma, ale jdou po vizualitě, zatím ještě nedokážou nacítit člověka a jeho rozpoložení. A tak jim říkám, že tohle se nesmí uspěchat. Že si musí do těch lidí jít a nacítit je, vybudovat si nějakou důvěru.

Jak dlouho takové focení trvá?

U toho si nedávám žádný časový rámec. Fotím do té doby, dokud člověk před objektivem i já necítíme, že je to kompletní. Jde mi o autentický moment, kdy se člověk uvolní a stane se sám sebou. Pomáhám si ale různými myšlenkovými mapami, píšu si poznámky, které doplňuju o podrobnosti, poslední dobou taky ubírám rekvizit a předmětů, snažím se očistit prostředí jen na člověka samotného.

Fotíte i lidi z ulice? Prostě někoho úplně neznámého?

To jo, občas mě fotka dostává fakt do bizarních situací. Chtěl jsem třeba kdysi fotit lidskou intimitu ve stáří. Nechtěl jsem to nijak sexualizovat, ale zajímalo mě, jaké mají vztahy senioři a jak se jim v nich žije. Tady u nás na sídláku jsem často potkával pána s paní, dali jsme se občas do řeči při venčení psů, mohlo jim být kolem osmdesátky. Oslovil jsem je proto, jestli by se někdy nestavili u mě doma, vysvětlil jsem jim, co mě zajímá a oni opravdu přišli. Než jsem jim došel do kuchyně pro sklenici vody, stál ten pán u mě v obýváku úplně nahej a říká: „Tak jdem fotit, ne?” Když jsem je oslovoval, doufal jsem, že mi budou ochotní ukázat kůži, ale úplně jsem nečekal, že ji uvidím všechnu.

Na to asi musí být člověk trochu specificky nastavený, aby se mu svlékali důchodci v obýváku.

Miluju to. Miluju situace, do kterých mě tohle dostává. Fotka mi zlepšuje život a dělá ho mnohem kvalitnějším. Teď se spolu dál potkáváme, zastavíme se, pokecáme. Bez fotky bych asi byl trochu ostýchavější a méně kontaktní.

Je tohle něco, co řeší i vaši studenti? Otevřenost ve fotografii a zároveň její meze?

Jasně. Děláme si spolu diskuzní fóra, kde řešíme třeba i etiku ve fotografii. Já jsem se ve fotce dostal už ke spoustě věcí, které by pro někoho mohly být za hranou morálky. Fotil jsem mrtvé lidi, fotil jsem nemocné, fotil jsem pohřby, fotil jsem lidi, kteří se radují. Prostě všechny emoce, které člověk má. A strašně mě baví si se studenty povídat o tom, jaké to bylo a kde mají oni svoje vlastní morální limity.

Díky učitelství na střední škole máte bezprostřední přístup k té nejčerstvější fotografii. Přijde mi ale, že pro dnešní nejmladší fotografy musí být velmi těžké se neztratit ve veškeré té vizualitě, která nás obklopuje.

U nich teď jede trend malých digitálků s flashem, hodně syrové věci, které mě vlastně baví. Nutí mě to zamyslet se nad tím, jak chci v budoucnu zpracovávat fotku. Přijde mi, že jsem možná až moc vizuální typ, moc technický. Na jednu stranu jsem mladý, na druhou jsem dost stará škola v tom, jak k fotce přistupuju, a myslím, že jejich vidění světa by mě mohlo do budoucna posunout dál, umožnit mi víc experimentovat, vydat se i trochu jiným směrem zpracování.

A ještě něco. Mladí jsou hrozně přežraní AI obrázky, nenáviděj to. Já mám ve škole na starosti marketingový tým a vůbec neexistuje, že bychom tam někdy použili nějaký AI obsah. I kdyby to měla být jen mapička toho, kde studenti byli na Erasmu. Chápu, že jsme umělecká škola, ale myslím, že s tímhle se budeme muset naučit pracovat chtě nechtě. Podobně jako dřív malíři zazlívali fotografům, že jim berou práci, se i my musíme naučit koexistovat. A najít si vlastní styl a rukopis, ať už je jakýkoliv.

Dá se to naučit ve škole? Nebo možná lépe – může se to naučit každý?

To možná úplně ne. Ne všichni pro to mají cit. To, co ve škole určitě dokážeme, je vychovat z 15 studentů 15 technicky schopných fotografů, kteří budou umět nafotit dobré fotky. Rukopis ale musí mít člověk nějak v sobě zakódovaný. A věřím, že lidi, kteří mají přirozený talent, to prostě mají mnohem lehčí. Se Standou Peterou jsme se přeli o to, jestli talent existuje. Já tvrdím, že ano. Několikrát jsem na přijímačkách viděl lidi, kteří neměli žádné zkušenosti a nacvakali to tak, jak by někdo nedokázal ani po patnácti letech praxe.

Ze série Kámen.

Bude tohle i něco, co budete probírat na přednášce v rámci podzimního FotoŠkoda FESTu?

Přednášku dělám primárně jako průřez svou tvorbou od začátku až do dneška, ale je jasné, že se právě k hledání rukopisu, k otázkám talentu a schopností taky dostaneme.

Máte teď v hlavě téma, které vás jako fotografa zajímá? Co byste chtěl zpracovat?

Teď jsem se v tvorbě trochu seknul. Jak jsem říkal na začátku, chvíli fotím jako blázen a pak se od toho na rok dva úplně odpojím a fotím jenom komerci. Na volnou tvorbu nesahám vůbec a čekám na nový impulz. Teď jsem ve fázi čekání a koukám kolem, co přijde. Mám takovou fotografickou dovolenou. Co mě ale začíná zajímat, a co bude do budoucna zásadní téma pro nás všechny, je stárnutí populace a úbytek porodnosti. Tohle bych chtěl v budoucnu vyjádřit tak nějak bez lidí. Jen pomocí prostor známých jako místa plná života, která se postupně vyprazdňují.

Další supertěžká témata.

No a pak bych taky chtěl někdy nafotit nějaké opravdu šťastné fotky. To bych fakt rád.