Honza Krejčí: Dobrý foťák vás nespasí, musíte fotit, fotit a fotit

Technika je důležitá, ale nenahradí zkušenost. Dobrý foťák vás nespasí – musíte fotit, fotit a zase fotit.“

Od posledního rozhovoru na našem blogu je to čtyři roky. Dlouhá doba, řekla bych. Změnilo se u tebe hodně věcí? 

Určitě ano. Čím dál tím víc u mě převládá video. Jednak mě začalo víc bavit, a jednak mi začaly přicházet hlavně zakázky právě na video. Takže se to tak nějak přirozeně překlopilo. Dnes už se o mně mluví spíš jako o člověku, co dělá videa než fotky.

Takže se ti změnila i náplň práce?

Hodně. Před čtyřmi lety jsme ještě s Václavem Křížkem měli malé studio, kterému jsme říkali „Kutloch“. Teď máme větší prostor, víc techniky i práce. A taky jiný typ klientů – místo jednorázových zakázek mám hlavně dlouhodobé spolupráce.

S kým třeba spolupracuješ nejvíc?

Například s jedním velkým klientem už pátým rokem děláme kompletní obsah – produktová a předváděcí videa, fotografie, věci na sociální sítě, prostě všechno. A dlouhodobě spolupracuju i s FotoŠkoda. Z původních videí jsme se dostali až k produktovým prezentacím a kurzům. Ty se teď hodně rozjely a mám z toho radost – jednak kvůli skvělé zpětné vazbě, ale i proto, že vidím, že lidé jsou spokojení a kurzy se plní.

Kolik kurzů teď děláš?

V létě to bylo opravdu hodně – prakticky každý týden minimálně jeden kurz. Jeden den v týdnu mám vyhrazený jen na to.

Není nárořné probírat stále dokola podobná témata?

Bál jsem se, že mě to časem unaví, ale nebaví mě to míň. Každý kurz má jinou atmosféru. Někdy je víc technický, jindy se bavíme o emocích ve fotce. A když vidím, že lidem to něco dává a že se posouvají, tak mě to nabíjí.

A nově jsi i ambasador značky Rollei. Jak to vzniklo?

Začalo to nenápadně, pár měsíců před létem. Dnes jsem oficiálně ambasadorem Rollei pro Českou republiku. Není to jen o natáčení videí – jsem tváří značky, dělám i prezentace a akce. Teď mě třeba čeká velká událost, kde budu mít přednášku o produktech Rollei a povedu i workshopy.

To vypadá, že jedeš na plný plyn. 

Rozhodně. Díky těm dlouhodobým spolupracím mám přesně rozvržené, co se bude dělat každý měsíc, a moc prostoru na jednorázové zakázky už nezbývá. Když se někdo ozve s focením, které by mě dřív bavilo, většinou to přeposílám dál kolegům. Ale vlastně mi to vyhovuje – můžu se víc soustředit na samotnou tvorbu a neřešit administrativu.

Nestává se ti, že máš práce až moc?

Letos rozhodně ano. Bylo toho hodně a párkrát jsem narazil na hranici únavy. Snažím se to teď víc hlídat – o víkendech vypnout, být s rodinou, vyčistit hlavu.

Bereš novou techniku jako inspiraci, nebo spíš jen jako nástroj, který ti pomůže dosáhnout čeho potřebuješ?

Dřív jsem byl typ, co hltal každou novinku – nový foťák, nový gimbal, nový objektiv. Dneska už to mám jinak. Jasně, nový kus techniky mě potěší, ale už vím, že mě neposune tak dramaticky dopředu. Největší skoky přicházejí, když se člověk něco naučí – třeba lépe pracovat se světlem nebo postprodukcí.

Takže souhlasíš s tvrzením, že i mobilem se dá udělat dobrá fotka? 

Záleží, pro koho ta fotka je. Na rodinné momentky klidně ano. Ale když jde o práci pro klienta, který očekává určitou kvalitu, tam už se vyplatí mít lepší techniku. I když musím říct, že čím dál víc klientů chce záměrně „neperfektní“ výstupy – třeba i točené mobilem, aby to působilo autenticky.

Ptám se záměrně, protože na podzimním FotoŠkoda Festu budeš mít kurz o natáčení na mobil. Dá se dnes telefon použít jako hlavní kamera?

Ještě před pár lety bych řekl, že ne – že je to spíš doplněk. Ale letos jsem dost svých deníkových videí natočil právě na mobil a musím uznat, že s dnešními aplikacemi se z telefonu dá dostat překvapivě hodně. Samozřejmě má to své limity, ale když člověk ví, co dělá, dá se s tím vytvořit skvělý výstup.

A co podcast Fotokecy? Vymysleli jste ho s Vaškem nějak plánovaně? 

Úplně spontánně. Ve studiu jsme si s Václavem často povídali o fotkách, technice, o práci… a jednou jsme si řekli, že to prostě zkusíme nahrát. Tak vznikly Fotokecy a teď už podcast běží přes dva roky, každých čtrnáct dní vychází nová epizoda. Z něj pak vznikl i nápad na setkání posluchačů – „Fotokecy sraz“. Udělali jsme dvě zastávky po republice, přijeli jsme na motorkách, pokecali s lidmi, rozebrali fotky i vybavení. Bylo skvělé vidět, jak různorodá komunita se kolem fotky točí.

Pojď mi teď říct, jestli bylo těžké odejít z práce a začít pracovat na volné noze. 

Byl to postupný přechod. Dlouho jsem to kombinoval – přes den práce, večer fotky a videa. Až když jsem zjistil, že mi to vydělává podobně, začal jsem přemýšlet o změně. Nakonec mě popostrčila manželka – viděla, jak jsem vyčerpaný. Měl jsem už pár jistých klientů, tak jsem do toho šel. A nelituju.

Co bys poradil lidem, kteří o tom uvažují?

Hlavně neukvapovat se. Je dobré mít jistotu – finanční i psychickou. Práce na volné noze není stálá, jednou je jí moc, jindy skoro nic. A taky je dobré vědět, že to není jen o focení nebo natáčení, ale i o administrativě, domlouvání a papírování.

Hledáš si klienty aktivně, nebo tě spíš oslovují sami?

Za celou dobu jsem oslovil klienta snad jednou. Jinak to bylo vždycky přes doporučení. Měl jsem asi štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě.

A máš ještě čas na vlastní tvorbu?

Mám, i když míň než bych chtěl. Ale je to důležité – komerční práce má svoje hranice, ale ve vlastní tvorbě se člověk může vyřádit. Pořád mě baví krajina a dokumentování rodiny. Dělám si takový rodinný archiv – spíš pro nás než pro sítě. Myslím, že za pár let to bude mít obrovskou hodnotu.

Ty bydlíš na statku, že? To zní idylicky.

Jo, už víc než deset let. Je to statek rodiny mojí ženy, bydlíme tam čtyři generace. Máme pár ovcí, teď i husy. Dřív jsme měli skoro devadesát ovcí, teď už je to spíš menší, pro radost. Ale práce kolem toho je pořád dost.

To zní jako dokonalý klid…

Kéž by! (smích) Je to krásné místo, ale taky dřina. Máme i ubytování, o které se stará žena, takže se to aspoň trochu vrací. Ale pořád je to hlavně o práci rukama.