Jak vybrat objektiv na makro

Makro a čím nejlépe začít

Pravděpodobně jste se již někdy setkali s působivými makro snímky a určitě na vás udělaly dojem. Pokud si pohráváte s myšlenkou, že byste také chtěli podobné snímky pořizovat, mám pro vás dobrou zprávu: focení makrofotografií není tak komplikované, jak se může na první pohled zdát. Má svá jasně daná specifika, která si přiblížíme na následujících řádcích. Nezbytností je zde digitální fotoaparát s manuálními režimy - ideálně tedy digitální zrcadlovka nebo bezzrcadlovka a k ní samozřejmě kvalitní makroobjektiv. Zároveň tím položíte pevné základy pro svou budoucí makro tvorbu.  

Jak vybrat makroobjektiv

Výběr správného objektivu pro makro je do jisté míry subjektivní, ovšem současně zde máme i řadu parametrů, které jsou neměnné a pro makrofotografii naprosto zásadní. Patří sem: minimální snímací (ostřící) vzdálenost, poměr zvětšení, ohnisko, světelnost, možnosti AF, popřípadě další funkce (stabilizátor) a též fyzické proporce. Přidanou hodnotou a významným bonusem je fakt, že daný objektiv i získané vědomosti (know how), můžete kromě makra, stejně dobře využít i pro focení produktů, šperků a dalších typů technické fotografie. Nyní si pojďme blíže rozebrat jednotlivé parametry správného makroobjektivu a obecně objektivů pro blízké snímání (close-up). 

Ohnisková vzdálenost

Udává nám, jak velký úhel je daný objektiv schopen obsáhnout. Standardní ohniskové vzdálenosti pro makrofotografii se pohybují nejčastěji od základního ohniska až po krátké tele ohnisko. V praxi to znamená cca 60 mm až 105 mm. Kratší ohniska (60 mm) mají širší úhel záběru (39,5°), zaberou tedy více scény a současně mívají kompaktnější provedení. Současně však vyžadují, co největší přiblížení k objektu, což nemusí být vždy žádoucí. Delší ohniska (90-105 mm) mají naopak užší úhel záběru (27° / 90 mm, resp. 23,5° / 105 mm), čímž umožní větší odstup. To je výhodné, snímáte-li například hmyz, který snadno vyplašíte.

Laowa 24mm T14 2x Periprobe

Zcela samostatnou kategorii (a tak trochu výjimku z pravidla) představují objektivy LAOWA PeriProbe (viz video výše), které mají širokoúhlé ohnisko 24 mm, vysokou základní clonu f/14 a ještě vyšší poměr zvětšení (oproti standardním makro objektivům) cca 2:1. Objektiv je vybaven extra dlouhým a úzkým tubusem s LED přisvětelním, zabudovaným okolo přední čočky. Jedná se spíše o specialitu s velice úzkým zaměřením. Využijete jej pro snímání v těžko přístupných oblastech - například pro focení krabů nebo raků, schovaných v malých skalních průrvách ap. Často tento typ objektivů používají dokumentární filmaři, zabývající se přírodou.  

Crop faktor

Definuje ořez obrazu (fotografie), který je tak velký, o kolik je menší plocha snímače po přepočtu na 35 mm / full frame. Příklad ohnisek uvedených výše (odstavec "Ohnisková vzdálenost"), platí pouze tehdy, když je obraz skrze ně promítán na plochu standardního kinofilmového políčka (35 mm), potažmo full frame senzoru (rozměr cca 36 × 24 mm). Pokud použijeme bezzrcadlovku nebo digitální zrcadlovku s menším snímačem (nejčastěji označovaným jako APS-C nebo DX), výsledný obraz (úhel záběru), nebude odpovídat např. 60 mm objektivu, ale objektivu 90 mm, resp. 96 mm (1,5× crop / Nikon, Fujifilm, resp. 1,6× crop / Canon, Sony). V praxi to však nijak zásadní vliv nemá, naopak pro makro to může být přínosem, crop faktor nám nejen prodlouží ohnisko, ale současně nám zvýší i poměr zvětšení (viz. dále).

Poznámka:

Systém Micro Four Thirds (Olympus a Panasonic) mají crop faktor dokonce 2×, 60 mm makro objektiv tak u nich odpovídá 120 mm (úhel záběru)

Crop faktor v praxi aneb jak "vidí scénu" full frame vs APS-C senzor

foto: Martin Hájek

Poměr zvětšení

Magnification, poměr zvětšení, měřítko snímání - nám udává poměr skutečného obrazu oproti obrazu na snímači. Parametr je to důležitý právě v makrofotografii, kde by měl mít pravý makroobjektiv zvětšení 1:1 nebo větší (2:1). Znamená to, že objekt bude na snímači zachycen v životní velikosti 1:1 (1 cm ve skutečnosti = 1 cm plochy snímače) nebo ještě větší. Některé objektivy umožňují zvětšení až 5:1, což je vhodné pro extrémně drobné objekty. Jen pro srovnání, běžné objektivy disponují zvětšením nejčastěji 1:4 až 1:7 (vše co vidíme v hledáčku je tedy 4x až 7x zmenšené). Zvětšení lze „posílit“ mezikroužky či předsádkovými čočkami.

Poměr zvětšení 1:1 nebo i vyšší je pro kvalitní makro zcela zásadní

foto: Martin Hájek

Minimální zaostřovací vzdálenost

Určuje, na jak blízko jsme daný objektiv schopni zaostřit (ať už manuálně/MF nebo automaticky/AF). Parametr je to pro makrofotografii zcela klíčový, protože nám přímo definuje, jak moc se můžeme ke snímanému objektu přiblížit. Čím nižší tato hodnota bude, tím blíže se můžeme k fotografovanému objektu přiblížit a stále ještě mít obraz ostrý. Ještě nutno připomenout, že u DSLR a bezzrcadlovek se minimální ostřící vzdálenost udává vždy od senzoru (na těle fotoaparátu zpravidla bývá označeno, kde je uvnitř senzor umístěn). U kompaktních fotoaparátů a chytrých telefonů se tato vzdálenost měří od přední čočky objektivu. Zatímco běžné objektivy ostří většinou řádově od desítek cm (40, 60, 90 cm / dle ohniska), makroobjektivy umožňují ostřit již od 15, 20, 25 cm.

Poznámka:

Maximálního poměru zvětšení (např.: 1:1) dosáhneme vždy pouze při současném dosažení i minimální ostřící vzdálenosti (např. 20 cm mezi senzorem fotoaparátu a snímaným objektem).

Minimální snímací vzdálenost je pro kvalitní makro také velmi důležitá

foto: Martin Hájek

Clona vs. Světelnost

Vysoká světelnost (f/2.8 a méně) je praktická a velice užitečná, protože dovoluje větší kontrolu nad hloubkou ostrosti i lepší výkon při slabém osvětlení. Clona se značí nejčastěji „F“ a světelnost konstantou f/x. Čím menší hodnota clonového čísla je, tím daný objektiv lépe pracuje za špatných světelných podmínek a současně umí dosáhnout menší hloubky ostrosti. Z fyzikálního hlediska je světelnost poměr ohniskové vzdálenosti ku průměru nejvíce otevřené clony. Velký průměr vnitřní čočky = velká světelnost! Také proto jsou světelné teleobjektivy větší (svým průměrem). Nicméně v případě makrofotografii máme hloubku ostrosti stejně vždy velmi nízkou (protože máme delší ohniska a jsme většinoui extrémně blízko) a je tak třeba často přiclonit (f/5,6... f/8 apod.), abychom dosáhli většího proostření scény (větší hloubky ostrosti).

Stabilizace obrazu

Stabilizace může být užitečná, zejména fotíte-li z ruky, navíc ve ztížených světelných podmínkách. Stabilizátor obrazu je skvělým pomocníkem, který efektivně potlačuje rozhýbání snímku vlivem chvění rukou. V principu máme dva typy stabilizace: optická (plovoucí člen v objektivu) a mechanická (pohyb senzoru v těle fotoaparátu). Není již ani ničím výjimečným, že se oba typy stabilizace kombinují. Výsledkem pak bývá velice účinná redukce chvění se ziskem až 7 nebo dokonce 8 EV. Díky tomu jsme schopni se stabilizátorem pořídit ostré a nerozhýbané snímky i s výrazně delšími expozičními časy, s nimiž bychom bez stabilizace nebyli schopni rozumnou fotografii vůbec pořídit.

Stabilizace je výhodná u delších časů / v horších světelných podmínkách (interiéry, podvečer ap.)

foto: Martin Hájek

Ostření objektivu

Rychlé, přesné a tiché ostření ocení nejen reportážní nebo sportovní fotografové, ale také fotografové makra. Pokud fotíte statické scény (kytky, šperky apod.), není rychlost ostření zas tak podstatná. Ovšem v případě focení létajícího hmyzu, je rychlé a přesné ostření naopak zcela zásadní. Ačkoli často můžete dát přednost manuálu (MF/Manual focus), spousta dynamických scén vyžaduje autofocus (AF/automatické ostření). Roli zde hraje jak kvalita AF senzoru (ten je většinou umístěn v těle fotoaparátu), tak i kvalitu a přesnost ostřících servo motorků (v objektivu). Třetím důležitým hráčem je software a obrazový procesor fotoaparátu, který veškerý hardware řídí a dotahuje ostření k dokonalosti. Některé fotoaparáty jsou již vybaveny pokročilými AF režimy s prioritou tváře i oka (včetně rozpoznávání zvířat či dokonce i hmyzu).

Rychlost ostření (AF) hraje velkou roli u dynamičtejších scén

foto: Martin Hájek

Fyzické vlastnosti objektivu

Svou roli hrají i fyzické proporce a mechanické vlastnosti objektivu. Například, jestli se otáčí přední člen při ostření? To je relevantní v případě použití polarizačních filtrů (pro makro málokdy ale u produktové fotografie častý pomocník). Objektivy vyšší a střední třídy jsou konstruovány, aby k rotaci předního členu vůbec nedocházelo (tzv. vnitřní ostření / IF). Praktické je to i z pohledu vyšší odolnosti a delší životnosti objektivu. Mechanické pohyby také zvyšují riziko poruchy, opotřebení, vniknutí prachu či vlhkosti do objektivu.

Radíme: Jak nastavit foťák pro makrofotografii

Bajonet a provedení objektivu

Zcela zásadní je samozřejmě též bajonet, aby si objektiv „rozuměl“ s vaší DSLR a šel na ní vůbec nasadit, ale to je vlastně úplně první úvaha, přemýšlím-li o pořízení makroobjektivu. 

Také bychom se měli zajímat o materiály objektivu (plast, hořčíkové slitiny), jeho povrchové provedení (hladký, hrubý / klouže, neklouže) a další funkce – například zámek ostření (AF lock), omezovač ostření (pro makro opět praktické).

Nechte se inspirovat: Petr Bambousek radí, jak na makro

Použití fotografických filtrů

Průměr závitu: Objektivy disponují různými průměry předních závitů, určených k montáži fotografických filtrů a dalšího příslušenství. Pokud používáte filtry (typicky CPL/polarizační filtr), měl by vás zajímat i tento parametr. U větších průměrů objektivu si připravte větší finanční částku na pořízení filtru. Ovšem objektivy s většími průměry tubusu mívají zpravidla také lepší světelnost (a naopak).  

Doporučujeme: Jaké příslušenství na makro

Výhody makroobjektivů

Přední výhodou je poměr zvětšení, makroobjektivy umí zachytit i velmi malé detaily ve vysokém rozlišení. Další nespornou výhodu představuje vynikající ostrost. Makroobjektivy jsou konstruovány tak, aby poskytovaly špičkovou kresbu i ostrost, a to v celém zorném poli, od středu až do okrajů a většinou též na všechny clony (makroobjektivy jsou v tomto směru mezi objektivy dost výjimkou). Třetí zásadní výhodu vidím v jejich vysoké flexibilitě. Ač jsou makroobjektivy optimalizovány pro blízké snímání, lze je stejně dobře využít i pro jiné disciplíny, například v portrétní nebo produktové fotografii.

Makroobjektivy = vynikající ostrost a kresba, ale současně extrémně malá houbka ostrosti

foto: Martin Hájek

Focus Stacking aneb skládané makro

Jednou z možností, jak "obejít" problém s extrémně nízkou hloubkou ostrosti u makrofotografie je speciální technika tzv. "Focus Stacking", která umožňuje "složit" sérii snímků s rozdílnou rovinou zaostření do jediné expozice (snímku). Jedná se vlastně o alternativu "skládání snímků s rozdílnou expozicí" (tzv. HDR / high dynamic range), pouze s tím rozdílem, že zde skládáme snímky s různým zaostřením. Jak to celé funguje a jak na to, vysvětluje ve videu níže Luděk s Michalem v rámci FotoŠkoly. 

Nevýhody makroobjektivů

Na druhou stranu, makroobjektivy skýtají i pár negativ. Kvalitní makroobjektiv je relativně dost drahý, především je-li světelný a se stabilizací. Malá hloubka ostrosti je u makroobjektivů téměř všudypřítomná, i na vyšší clonová čísla se pohybuje běžně v řádech jednotek mm, maximálně pár cm. Vyžaduje tak vždy velmi precizní ostření a práci s hloubkou ostrosti. Také potřebujeme většinou hodně světla, kterého se nám typicky v makrofotografii často zkrátka nedostává. Je třeba si pomáhat buď dodatečným světelným zdrojem – malými a výkonnými LED nebo speciálními makroblesky, případně vyššími ISO hodnotami. 

Vyšší clonová čísla (f/5,6... f/8 nebo f/11) a současně i vyšší ISO hodnoty jsou u makra běžné. 

Další možností je použití umělých světel (LED) nebo makro blesků (obojí má svá pro a proti).

foto: Martin Hájek

Závěr

Výběr makroobjektivu závisí vždy na vašich preferencích a možnostech (včetně těch finančních). Podstatný je zejména poměr zvětšení, ohnisková vzdálenost a minimální ostřící vzdálenost. Makroobjektivy poskytují skvělé možnosti pro snímání detailů a výsledky stojí opravdu za to. Začátečníci ve světe makrofotografie mohou začít s makroobjektivem s ohniskem okolo 50-60 mm, který je cenově dostupný, kompaktní a lehký. Vysoká světelnost ani stabilizátor zde nejsou až tak nezbytně nutné. Pokročilí fotografové naopak mohou sáhnout po objektivu s delší ohniskovou vzdáleností (90-105 mm), který umožňuje flexibilnější práci s kompozicí díky vysoké světelnosti a ideálně je též vybaven optickým stabilizátorem (i když hodně současných digitálních fotoaparátů již disponuje stabilizací přímo v těle).

foto: Martin Hájek