Po stopách Oskara Barnacka

Otec moderního fotoaparátu

Všední předměty denní potřeby mají dost často zajímavé konotace, zkuste se rozhlédnout kolem sebe a ke každému předmětu si přiřadit nějaké jméno z historie. Kouknu se na housle a napadne mě Stradivari nebo vytáhnu telefon a vzpomenu si na Grahama Bella, ačkoli můj mobil už tehdejší technologii skrývá celkem umně. Někde napůl cesty je foťák, dnes už také prošpikovaný technologiemi, ale přece jen pořád založený na soustavě čoček, které reprodukují naši realitu, stejně jako před sto lety.

Jaké jméno vás při pohledu na fotoaparát napadne? Tady jsem se dopustil dost zásadní chyby a jméno, které mě napadá jsem prozradil už v nadpisu, celkem by mě ale zajímalo, jaké napadlo vás. Prozrazuje to totiž pohled na to, jak fotoaparát vnímáte. Někomu se třeba vybaví Petzval, autor prvního veleúspěšného portrétního objektivu, jinému Hasselbad, který platí za high-end po celou moderní éru fotografie. Já si při pohledu na většinu dnešních kamer vybavím právě Oskara Barnacka. Dle mého skromného názoru je právě on otcem toho, co dnes známe jako moderní fotoaparát.

Oskar Barnack (Zdroj: Leica)

Barnack se do historie zapsal de facto prvním kompaktním fotoaparátem. Na počátku dvacátého století pracoval v Leitzových závodech ve Wetzlaru a dal podobu přístroji, který dodnes zůstal velmi podobný tomu zkonstruovanému před sto lety. Zase hádáte správně, je to legendární Leica. Tehdy šlo o prostou potřebu samotného inženýra, už jej nebavilo nosit na procházky po horách těžké středo- a vekoformátové kamery. S tehdejším rozvojem optiky se přímo nabízelo zkonstruovat fotoaparát s menším obrazovým políčkem.

Barnack sáhl po běžně dostupném materiálu, kterým byl kinematografický film, jen změnil transport filmu z vertikálního na horizontální a společně s první Leicou tak dal vzniknout i standardu používanému dodnes, formátu kinofilmu, potažmo digitálního snímače 24x36mm. Teď už určitě chápete, proč jej považuji za otce moderní fotky. Nejpoužívanější velikost snímače je právě full-frame a jeho poloviční odvozenina APS. Barnack sice svůj přístroj koncipoval jako panoramatický, poměr stran 2:3 je ale dnes nejužívanějším fotografickým formátem.

Prvních pár desítek předprodukčních kusů Leicy bylo přijato spíše vlažně, Leitz ale naštěstí Barnackovi věřil a Leica sklidila hned po uvedení do sériové výroby veliký úspěch. Další modely na sebe nenechaly dlouho čekat a dodnes si můžete tuto legendu fotografie pořídit, dokonce je to jeden z mála přístrojů, který se dodnes produkuje i ve verzi pro klasický kinofilm. Historii Leica fotoaparátů máme ale vyhrazenu na samostatný text, na který se můžete těšit hned v dalším dílu tohoto seriálu.

Replika prvbního fotoaparátu Ur-Leica, kterou vynalezl Oscar Barnack. K vidění je v centrále Leica ve Wetzlaru.

(Zdroj: Wikimedia Commons, CC Attribution-Share Alike 4.0 International license)

V Barnackových šlépějích

Rád bych ale poukázal, jaký odkaz po sobě Oskar Barnack zanechal. O jeho soukromém životě je toho dodnes známo velmi málo, hlavní část jeho slávy tvoří právě jeho vynález. Jeho poselství je ale dodnes udržováno při životě v podobě ceny Oskara Barnacka, a věřím, že by sám byl rád právě za to, že vám představím několik autorů, kteří se na jeho odkazu podíleli právě tvorbou výjimečných snímků.

Od roku 1979 byla tato cena součástí soutěže World Press Photo, roku '95 se osamostatnila. Dodnes se jedná o významné ocenění pro dokumentární a reportážní fotografy z celého světa.

Historicky prvním vítězem se stal Floris Bergkamp, který se roku 1980 dokumentoval členy hnutí Greenpeace snažící se zabránit ukládání jaderného odpadu v Severním moři. Silné černobílé snímky předem prohraného boje pár odvážných lidí na gumovém člunu tehdy obletěly celý svět.

Floris Bergkamp, Greenpeace, 1980 (zdroj: World Press Photo)

Další rok vyhrává Björn Larsson s bojem osmiletého děvčete v popáleninovém centru. Po něm Wendy Watriss, která dokumentuje životy vojáků z války ve Vietnamu zasažené bojovou chemickou látkou známou pod jménem Agent Orange. Nebo třeba dokument Stormi Greenerové o stošestileté stařence, která počítá své poslední dny v domově důchodců. Kompletní seznam laureátů tohoto ocenění můžete najít na stránkách Leicy a World Press Photo.

Ačkoli se nejedná o nejveselejší příběhy, jde o krásný pohled do fotografické historie, hlavně do dob, kdy fotožurnalismus stál na intimním příběhu jednoho autora. A byla to právě ta doba, kdy malý fotoaparát z Wetzlaru poskytoval fotografům svobodu nenápadnosti a tichosti. Stal se tak etalonem pro podobnou práci dodnes. Samozřejmě také nenecháme všechnu práci s dohledáváním autorů na vás. Již připravujeme medailony nejvýznamnějších osobností fotografujících Leicou ze všech odstínů fotografických žánrů. A v neposlední řadě doufám, že vás neinspiruje jen k prohlížení webu World Press Photo, ale také k samotnému fotografování, třeba je mezi vámi někdo, na koho toto ocenění čeká. A za to by pan Barnack byl, jak pevně věřím, ze všeho nejraději.

Stormi Greenerová, 106letá stařenka počítá své poslední dny, 1984 (zdroj: World Press Photo)

chci se podívat na fotoaparáty leica

Další díly seriálu - Osobnosti Leica

• 01 - Po stopách Oskara Barnacka
• 02 - Henri Cartier-Bresson: Dobré oko ovlivněné kubismem a surrealismem
• 03 - Bruce Gilden, streetař s ojedinělým stylem
• 04 - Robert Capa. Fotograf, který za fotku položil život
• 05 - Fred Herzog, cool chlapík s foťákem na motorce
• 06 - Harry Gruyaert: fotograf, který se na street fotku díval jinak
• 07 - Bruce Davidson: Fotograf tvořící nefotografickým stylem
• 08 - Dobrou fotku můžete udělat i za humny. Jako Martin Parr